Povaha a uplatnění

Posláním appenzellského salašnického psa byla všestranná práce u stád skotu, koz či ovcí, která se neomezovala jen na pasení, ale zahrnovala například i vyhledávání zbloudilých kusů dobytka, ochranu svěřených zvířat, ale také jejich dopravu na dobytčí trhy po krkolomných horských stezkách a v neposlední řadě to byla také ochrana dvora. Z uvedeného výčtu pracovních povinností appenzellského salašnického psa jasně vyplývá, že vznikala zcela mimořádná vazba mezi psem a jeho pánem, která je pro toto plemeno charakteristická dodnes.

Základy této vazby musí být položeny již u chovatele v rámci tzv. socializace. Je to sice chovatelská samozřejmost, ale u appenzellů to platí dvojnásob. Štěňata, která nemají dostatečné psychické a fyzické podněty a která se během prvních dvou měsíců života nesetkají s jinými lidmi, než s domácími jsou nesebevědomá a ustrašená, těžko navazují kontakt s novými majiteli. Základem odchovu je nejen exterierově pěkné štěně, ale hlavně přátelsky a zvídavě se projevující psí jedinec plný důvěry v člověka, těšící se na společný aktivní život.

Appenzell bude mimořádně šťastný a spokojený, dokážeme-li ho zaměstnat a svěřit mu vhodné úkoly, bude-li mít nablízku "své" lidi, nebo ještě lépe, pokud si lidé zvyknout brát svého psa jako společníka všude s sebou. Izolace, držení na řetězu či v kotci, stupňuje vrozenou nedůvěru tohoto plemene vůči cizím a nedostatek kontaktu s cizími lidmi a psy nebo dokonce absence jakéhokoliv kontaktu z něj může udělat nepříjemné zvíře se sklonem k agresi. Budeme-li však appenzella vychovávat správně, plně se projeví jeho láskyplná povaha a stane se spolehlivým rodinným psem.

Je však třeba ještě jednou zdůraznit nutnost zaměstnat toto plemeno, ať už to bude hlídání vlastního domu, pravidelný výcvik poslušnosti, agility, výcvik záchranářského psa, flyball, frisbee či jiné psí sporty, při kterých se dobře uplatní jeho pohyblivost, rychlost a mrštnost. Appenzell potřebuje ze všech švýcarských salašnických psů snad nejvíce pohybu, nespokojí se s krátkými procházkami, miluje dlouhé túry, plavání, prostě pohyb všeho druhu.

Pes se musí také naučit dobře vycházet s ostatními psy - zpočátku při hrách se štěňaty a později při pravidelném skotačení s jinými dospělými psy. A konečně se musí také naučit chovat se sebejistě a bezproblémově v nejrůznějších situacích lidského života - ať už je to v restauraci, u veterináře, na procházce v lese, nebo v nákupním centru, při oslavě narozenin dětí nebo při cestách autem či jiným dopravním prostředkem.

O co více je appenzell náročný na výchovu a pohyb, o to méně potřebuje péče o svůj zevnějšek. Vzhledem k tomu, že appenzellský salašnický pes má patrovou srst, péče o ni je skutečně snadná, není třeba jej denně kartáčovat. Ani po dlouhých procházkách v blátivém počasí není většinou třeba víc, než psa vytřít dosucha ručníkem.

Appenzellského salašnického psa lze doporučit pro sportovně založené lidi, kteří mají zkušenost s výchovou psa, mají citlivou, ale přesto pevnou ruku, jsou důslední a dokážou výchovou omezit vrozenou hlasitost appenzella na přijatelnou míru. 

Historie plemene

Vlastní historie všech švýcarských salašnických psů je poměrně krátká. První zprávy o chovu v dnešním slova smyslu máme až z poslední čtvrtiny 19. století. Je sice nepochybné, že tito psi nebo jejich předkové žijí na území dnešního Švýcarska už podstatně déle, ale jednotlivé rázy od sebe nebyly striktně odděleny. Pokud rozdíly existovaly, byly způsobeny izolací jednotlivých oblastí, např. členitostí terénu, bariérami hor apod.

V současnosti není příliš významné, zda předkové těchto plemen vzešli z molossů a dostali se do Švýcarska s římskými vojáky před více než dvěma tisíci lety, jak je uvedeno v análech, nebo zda pocházejí z velkých a těžkých plemen psů, která se v Alpách chovala odjakživa, jak se předpokládá dnes. Každopádně první zmínku o appenzellském salašnickém psu nacházíme v publikaci Tierleben der Alpenwelt, kde se toto plemeno popisuje jako "jasně štěkající krátkosrstý středně velký vícebarevný salašnický pes", který "se místy používá jakožto špicovitý typ psa částečně k ochraně salaší, částečně ke shánění stád".

V roce 1896 byl appenzellský salašnický pes popsán jako samostatné plemeno. První plemenný standard byl vytvořen především díky v té době největšímu chovateli a propagátoru těchto psů Maxi Sieberovi, který položil základ čistokrevnému řízenému chovu. Max Sieber si appenzellského salašnického psa povšiml na výstavách hospodářských zvířat pořádaných ve východním Švýcarsku. Toto plemeno bylo poprvé představeno na první mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru, kde se předvedlo osm vybraných jedinců. Díky podnětu prof. Dr. Alberta Heima, nadšence pro švýcarské salašnické psy, byl v roce 1906 v St. Gallenu založen "Appenzeller Sennenhund Club, který si kladl za cíl udržet a rozvíjet toto plemeno v jeho přirozené podobě. Cílený chov začal povinným zápisem všech narozených štěňat do plemenné knihy appenzellských salašnických psů.

Jméno dostalo plemeno, stejně jako ostatní švýcarští salašničtí psi, podle oblasti, kde bylo původně chováno. Toto lokální omezení pochopitelně už dnes neplatí a appenzell je chován po celém Švýcarsku i v dalších zemích. Jen je škoda, že tomuto pilnému a aktivnímu plemeni vzaly díky změně způsobu chovu hospodářských zvířat práci elektrické ohradníky a prostorné chlévy. Appenzellští sedláci dnes již bohužel příliš nectí tradici, podle níž patřil ke krásnému dobytku také krásný, pracovitý pes.

Standard plemene

Appenzellský salašnický pes (Appenzeller Sennenhund)

Standard FCI č. 46 ze dne 5.5. 2003

Země původu: Švýcarsko

Datum publikace platného originálního standardu: 25. 3. 2003

Použití: Honácký, ovčácký, strážní pes a pes ke hlídání domů a statků. Dnes také všestranný pracovní a rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

Krátký historický přehled: V roce 1853 byl appenzellský salašnický pes poprvé popsán v publikaci "Tierleben der Alpenwelt" (Život zvířat ve světě Alp) jako "jasně štěkající, krátkosrstý, středně velký, mnohobarevný salašnický pes", který se "vyskytuje v určitých oblastech ve zcela vyrovnaném typu podobném špici, jednak k ochraně stavení, ale i ke shánění stád". V roce 1895 vyzval velký aktivní příznivec tohoto plemene, lesní Max Sieber, švýcarskou kynologickou společnost SKG, aby pro appenzellského salašnického psa něco udělala. V roce 1898 poskytl vládní rada kantonu St.Gallen 400,- švýcarských franků na pozvednutí chovu appenzellského salašnického psa. Z pověření SKG byla vytvořena komise, byly stanoveny charakteristické vlastnosti plemena a na výročním trhu v Alstättenu bylo vyhledáno 9 psů a 7 fen. Ti obdrželi prémie od 5,- do 10,- franků. V důsledku toho se v roce 1898 objevilo na první mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru 8 appenzellských salašnických psů ve zkušebně zavedené třídě "salašničtí psi". Díky podnětu Prof. Dr. Alberta Heima, který se silně angažoval v otázkách švýcarských salašnických psů a také přijal appenzellského salašnického psa, byl v roce 1906 založen klub "Appenzeller Sennenhunde Club" s cílem udržet toto plemeno v jeho přirozeném stavu a dále ho rozvíjet. Povinným zápisem štěňat do plemenné knihy appenzellských salašnických psů tak začal cílený čistokrevný chov.

V roce 1914 zpracoval Prof. A. Heim první platný standard. Původní chovatelskou oblastí byly kantony Appenzell; dnes jsou psi této rasy chováni po celém Švýcarsku, ale i za hranicemi v mnoha jiných zemích. Pojem "appenzellský salašnický pes" je dnes jasně vymezen a toto plemeno je od ostatních švýcarských salašnických psů jednoznačně odlišeno. Navzdory tomu, že appenzellský salašnický pes našel již mnoho příznivců, je jeho chovná základna stále velmi malá. Jen zodpovědným chovem bude možné udržet a upevňovat přirozené a vynikající dědičné vlastnosti tohoto plemena.

Celkový vzhled: Tříbarevný, středně velký pes, téměř kvadratické tělesné stavby, v celém rozsahu harmonických proporcí, svalnatý, velmi pohyblivý a hbitý, s chytrým výrazem obličeje.

Důležité proporce:

• Kohoutková výška k délce trupu = 9 : 10, trup spíše podsaditý než příliš dlouhý.
• Délka tlamy k mozkovně = 4 : 5.

Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný. Mírně nedůvěřivý vůči cizím; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.

Hlava: Velikostí v harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá.

Lebka: Poměrně plochá, nejširší mezi ušima, k tlamě se stejnoměrně zužuje. Týlní hrbol je jen velmi málo vyjádřený. Čelní rýha středně vyvinutá.
Stop: Málo vyjádřen.
Nosní houba: U černého psa: černá; u havanově hnědého psa: hnědá (pokud možno tmavá).
Tlama: Středně silná, stejnoměrně se zužující, ale ne špičatá, se silnou dolní čelistí. Hřbet nosu rovný.
Pysky: Suché a přiléhající, u černého psa černé, u havanově hnědých psů (pokud možno) tmavě pigmentovaná. Koutky pysků nejsou vidět.
Chrup: Silný, úplný a pravidelný nůžkový skus; klešťový skus se toleruje. Jeden (1) chybějící nebo jeden zdvojený PM1 (1. třeňový zub) a chybění M3 (3. stoliček) se toleruje.
Líce: Velmi málo vyjádřené.
Oči: Poměrně malé, mandlového tvaru, nevystupující, poněkud šikmo vůči nosu posazené. Živý výraz. Barva očí u černého psa tmavě hnědá nebo hnědá; u havanově hnědého psa světle hnědá, ale co nejtmavší.
Oční víčka: Dobře přiléhající, u černého psa černá, u havanově hnědého psa (pokud možno tmavě) pigmentovaná.
Uši: Poměrně vysoko a široce nasazené, visící; v klidu ploše přiléhající k lícím; trojúhelníkového tvaru, na špičce lehce zaoblené. Při vzbuzené pozornosti psa v nasazení ucha pozvednuté a otočené dopředu, takže při pohledu zepředu a shora tvoří hlava s ušima nápadný trojúhelník.

Krk: Spíše krátký, silný, suchý.

Trup: Silný, kompaktní.

Hřbet: Středně dlouhý, pevný a rovný
Bedra: Krátká a dobře osvalená.
Záď: Poměrně krátká, v pokračování hřbetní linie ploše probíhající.
Hruď: Široká, hluboká, dosahující až k loktům, s výrazným předhrudím. Prsní most dosahující dostatečně daleko dozadu. Hrudní koš kulovitě-oválného průřezu.
Břicho: Jen málo vtažené.

Ocas: Vysoko nasazený, silný, střední délky, hustě osrstěný, chlupy na spodní straně poněkud delší; V pohybu stočený těsně nad zádí, nesený ke straně nebo uprostřed. V postoji se toleruje visící ocas různého tvaru nesení.

Hrudní končetiny: Silná, suchá stavba kostí. Dobře osvalené, při pohledu zepředu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce.

Plece: Lopatka dlouhá a šikmo uložená.
Nadloktí: Stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatka. Úhel mezi lopatkou a nadloktím není příliš tupý.
Loket: Dobře přiléhající.
Předloktí: Rovné, suché.
Přední nadprstí: Při pohledu zepředu tvoří prodloužení předloktí rovnoběžných linií; při pohledu ze strany velmi lehce skloněné.
Tlapy: Krátké, se silnými, těsně přiléhajícími prsty a silnými polštářky.

Pánevní končetiny: Silná, suchá stavba kostí. Dobře osvalené, při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce. Zaúhlení typické pro toto plemeno působí dojmem poměrné "strmosti" pánevních končetin.

Stehna: Poměrně dlouhá, s pánevní kostí (kyčelní kloub) tvoří poměrně malý úhel.
Kolenní klouby: Poměrně otevřené.
Lýtka: Zhruba stejně dlouhá nebo jen o málo kratší než stehna. Suchá a dobře osvalená.
Hlezno: Poměrně vysoko postavené.
Zadní nadprstí (nárt): Svislá a paralelně postavená, poněkud delší než přední nadprstí; nejsou vytočená ven, ani vbočená dovnitř. Paspárky se musí odstranit (s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování paspárků zákonem zakázáno).
Tlapy: Krátké, se silnými, těsně přiléhajícími prsty a silnými polštářky.

Chody: Silný posun zezadu, prostorný pohyb vpředu. V klusu při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

Osrstění: Patrová srst, pevná a přiléhající. Krycí srst hustá a lesklá. Podsada hustá, černá, hnědá nebo šedá; prosvítání podsady je nežádoucí. Lehce zvlněná srst jen na kohoutku a hřbetě se sice toleruje, ale není žádoucí.

Zbarvení: Základní barva je černá nebo havanově hnědá s pokud možno symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky. Malé hnědočervené odznaky (skvrny) nad očima. Hnědočervené odznaky na lících, na hrudi (vlevo a vpravo v oblasti ramenního kloubu) a na končetinách, přičemž hnědočervená je vždy mezi černou respektive havanově hnědou a bílou.

Bílé odznaky:

• Dobře viditelná bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.
• Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
• Bílá na všech čtyřech tlapách.
• Bílá na špičce ocasu.
• Bílá skvrna na šíji nebo polovina límce se tolerují.
• Průběžný tenký bílý límec se sice toleruje, ale není žádoucí.

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 52 - 56 cm, u fen 50 - 54 cm. Tolerance 2 cm v obou směrech.

Vylučující vady:

• Bojácnost, agresivita.
• Podkus, předkus, zkřížený skus.
• Entropium, ektropium.
• Modré oko, skleněné oko.
• Srpovitý ocas (špička ocasu se již nedotýká kořene ocasu), jednoznačně zavěšený ocas, zalomený ocas.
• Jiný druh srsti než patrová srst.
• Chybějící trojbarevné zbarvení.
• Základní barva jiná než černá nebo havanově hnědá.

Psi vykazující patrné psychické abnormality a nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.

Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá, v šourku plně sestouplá varlata.

Zdroj: Klub švýcarských salašnických psů, www.kssp.cz